ROZHOVORY Z MÁLOTŘÍDKY

Rozhovory z málotřídky

Barbora Jarošová

ZŠ ve Vyskytné ukončila v r. 2014. Druhý stupeň absolvovala na ZŠ Krásovy domky v Pelhřimově, poté studovala Gymnázium Pelhřimov. Nyní studuje Pedagogickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni.

Jak se Ti daří ve škole?

Daří se mi hezky. Mé středoškolské studium na gymnáziu bylo bohužel z velké části zasaženo covidovou karanténou, ale i přesto bych tuto dobu označila za úspěšnou. Vysoká škola je opět něco jiného – mění se systém výuky a učení jako takové závisí na jednotlivci. Přesto bych rozhodně neřekla, že je vysokoškolské studium nezvládnutelné, spíše je potřeba vytrvat a neflákat to.

Díky zkušenostem ze všech tří škol, kterými jsem prošla, jsem se rozhodla stát učitelkou, a tak příští rok zakončuji své studium na pedagogické fakultě. V této práci vidím smysl i poslání.

Co bylo pro Tebe po přechodu z naší malé školy na velkou městskou nejtěžší?

Po pěti letech na základní škole ve Vyskytné jsem přestoupila na základní školu v Pelhřimově. Přechod z prvního na druhý stupeň je podle mého názoru vždy náročnější, ať už žák mění školu, nebo ne. Pokud bych měla vybrat, co pro mě bylo nejtěžší, byla by to velikost třídy. Výuka už není tak individuální a učitel se musí věnovat mnohem většímu počtu žáků.

A jak se Ti líbil kolektiv?

Na škole vždy panovala přátelská atmosféra malého kolektivu. Všichni se mezi sebou znali a celá škola působila jako jedna velká parta – od prvňáků po páťáky se všichni bavili společně. Právě to považuji za velkou výhodu. Mladší žáci se tak nemusí bát „velkých páťáků“, ale naopak v nich mohou vidět pomyslné průvodce a starší kamarády.

Myslíš, že jsi byla dostatečně připravená na druhý stupeň ve městě?

Ano, řekla bych, že ano, ale rozdíl znatelný byl. Druhý stupeň se od prvního přirozeně liší a přibývá i množství učiva, což je zcela normální.

Jako budoucí učitelka 1. stupně zastávám názor, že první stupeň by neměl být o „drcení se“ učiva. Měl by být spíše obdobím objevování světa a přípravou na další vzdělávání. Žáci by se měli nadchnout pro poznávání nových věcí – na „nalévání“ vědomostí do hlavy budou mít ještě dostatek času v pozdějších etapách studia.

A co Ti naopak chybí z naší školy?

Jediné, co mě napadá, je snad občasný hlubší vhled do některých probíraných témat, především v angličtině. I tak jsem se ale na městské škole chytla rychle a bez problémů.

Co bys poradil/a našim páťákům, kteří se už taky chystají na druhý stupeň?

Hlavně se nebojte – opravdu není důvod! Na druhých stupních okolních základních škol jsou hodní učitelé, kteří vás chtějí naučit nové věci a učí tak, abyste všechno zvládli. Nenechte se vystrašit řečmi, že druhý stupeň je hrozný. Ano, je sice náročnější než ten první, ale vy jste zase starší, zkušenější a chytřejší. Neexistuje tedy žádný důvod, proč byste to nezvládli!

Co si nejvíc pamatuješ z dob, kdy jsi chodila do málotřídky?

Vzpomínám na hry a soutěže, které jsem zažila právě na prvním stupni. Dodnes si pamatuji literární soutěž, oranžový den, slavení Halloweenu a mnoho dalších událostí. Učení prostřednictvím zážitku patří k nejefektivnějším způsobům vzdělávání a základní škola ve Vyskytné na to dbá.

V čem Ti málotřídka nejvíc pomohla?

Možná to bude znít paradoxně, ale naučila jsem se samostatnosti. Když učitel zrovna věnuje pozornost druhému ročníku, se kterým sdílíte třídu, musíte si umět poradit se zadaným úkolem sami. Nemáte za zády učitele, který by Vám ihned poradil, a tak spolu se spolužáky samostatně hledáte odpovědi.

Doporučila bys málotřídku i budoucím prvňáčkům?

Rozhodně ano, a to především kvůli malému počtu žáčků a individuálnímu přístupu.

Když je třicet prvňáků na jednu učitelku, je to příliš. Výuka kvůli tomu nikdy nemůže být tak efektivní, jako když je ve třídě méně dětí. Učitelé jsou schopní, to rozhodně ano, ale nepleťme si je se superhrdiny. Uhlídat tak velký počet dětí, které jsou ze školky zvyklé si hrát, a přimět je, aby dělaly, co mají, je nadlidský úkol. Ale toto tvrzení prosím berte s rezervou – je to čistě můj názor.