ROZHOVORY Z MÁLOTŘÍDKY

ROZHOVORY Z MÁLOTŘÍDKY

Proč zrovna ZÁKLADNÍ ŠKOLA VYSKYTNÁ... aneb, když byla minulost, věříš i v budoucnost...

Lucie Šandová

maminka dvou dětí ze ZŠ Vyskytná

Jsme jako každý rodič. Chceme, aby naše děti byly šťastné, spokojené, aby zažily lásku, na kterou nikdy nezapomenou. Aby se těšily do školy a v srpnu počítaly dny, kdy už začne nový školní rok a budou moct pomáhat s jeho přípravou.

Ale proč právě Základní škola Vyskytná? Proč jsme si vybrali malotřídní školu, když máme na výběr i větší školy v okolí, které podle některých nabízí „lepší“ vzdělání? Proč jsme se rozhodli pro školu, kde děti musí později přecházet na druhý stupeň jinam, což může být stresující?

Tyto otázky si klade mnoho rodičů, zejména ti, kteří právě stojí před rozhodnutím, kam umístit svého předškoláčka. A věřte, byli jsme na tom stejně. Dokonce dvakrát. U první dcery jsme měli jasno hned. U druhé jsme váhali. Právě se měnilo vedení školy a budoucnost byla nejistá.

Velká škola pro nás nebyla volbou – máme raději menší, rodinné prostředí. Sešli jsme se s řediteli dvou škol. A ten z Vyskytné, ač začátečník, mluvil srdcem. Věděl, co chce, čeho chce dosáhnout, a bylo jasné, že pro to udělá maximum. Nepůsobilo to jako politická agitace plná slibů, ale jako opravdová vize.

Rozhodli jsme se dát škole šanci. Vždyť ji znám od malička. Sama jsem tu vyrůstala, učila se, smála se, někdy i brečela. A odnesla si z ní víc než jen znalosti. Škola ve Vyskytné tu v této podobě stojí už od roku 1977. A některé tváře tu zůstaly dodnes.

Paní učitelka Vaňková – snad se nebude zlobit – je tak trochu školní veterán ????. Paní učitelka Jonášová jí zdatně sekunduje. Obě daly škole kus svého života. A právě kvůli nim má smysl bojovat. Nesebrat jim to, čemu věnovaly tolik energie, protože vědí, že to má cenu. Každý človíček, který projde jejich rukama, na ně nezapomene. Stejně jako ony na něj.

Vzpomínám na své učitele. Třeba pan učitel Šlajchrt – přísný, ale spravedlivý. Nepotřeboval v žákovské poznámky, vše řešil osobně a s respektem. Paní učitelka Paulusová – její energie byla nakažlivá. Dějepis a češtinu jsem nikdy nemusela, ale ona mě vtáhla do dějin druhé světové války tak, že se jim věnuji dodnes. A když přednášela naše básně, i ty nejprostší zněly jako Máchův Máj.

Pan učitel Chadim – náš matematický dědeček. Trpělivý, laskavý, vždy ochotný vysvětlit. A pan učitel Čech – nezapomenutelný. V důchodu, ale stále aktivní. Nosil dlouhý plášť, voněl naftalínem a naučil nás recept, který vařím dodnes. Škola není jen o učitelích. Je o zážitcích. O kartičkách hokejistů a milostných dopisech v bundách v drátěné šatně, o prvních pokusech o román psaný v tělocviku, o besídkách, které jsme moderovali s třesoucími se koleny a hned u prvního vstupu totálně propadli.

Zkrátka, některé vzpomínky jsou krásné, jiné trapné, ale všechny tvoří naši minulost. A právě proto jsme se rozhodli pro Vyskytnou. Chceme pro naše děti to nejlepší. Malá škola, kde se každý zná, kde se mladší učí od starších, kde učitelé nejsou jen učitelé, ale součást školní rodiny. Být dítětem co nejdéle, učit se a zároveň si hrát – to je to nejlepší, co jim můžeme dát. Starostí bude jednou víc než dost.